Leden 2009

Proč se bojíme?

29. ledna 2009 v 2:27 | Hellbooster + Vinne
Strach z neznáma? Bojíte se toho co znáte? Bojíte se protože nevíte co vás čeká! Bojíte se protože nevíte kdy na vás co v noci vybafne, bojíte se, protože nevíte jestli vás ten had náhodou nekousne, bojíte se, protože nevíte, jestli v tom testu budou otázky co umíte nebo ty co neumíte! Lidé se bojí, protože nevědí co je čeká. Strach z neznámého, tak zbytečný, ale tak skličující. Někdy se také bojíme, protože víme co nás čeká, ale je to trošku jiné? Je to stejné? Jaké druhy strachu skličují vás?
Proč se bojíme duchů, protože jsme ne neviděli? Nebo protože myslíme, že jsme je viděli?
Co vy na to?
Jsem zvědavá.
Vinne



Nic

29. ledna 2009 v 2:00 | Vinne |  My Písmáci

--Nic--

Udělala jsem krok dopředu a málem jsem se propadla. Všude byla naprostá tma a můj hlas nebyl slyšet. Myslela jsem, že si vykřičím hlasivky a nezaslechla jsem ani zvuk. Ani šum. Ani hlásek. Najednou mi podklouzla noha a padala sem do propasti. Křičím, i když to není slyšet, brečím, i když mi docházejí slzy a rvala bych si vlasy, kdybych věděla, kde mám ruce. Jakoby všechno skončilo, zavřely by se oči celého světa. Světlo by odešlo a nám by zbyla jen tma. City by odešly a nám by zbylo jen prázdno, to citové ticho. Myslím si, že jsem po smrti, ale to není pravda. Myslím si, že žiju, ale to taky úplně pravda není.


Kdyby bylo světlo na konci tunelu, asi bych se cítila bezpečněji, věděla bych, co mě čeká. Vědět, že jsem po smrti, by byla jistota, vědět, že jsem na živu, by bylo v pořádku, ale tohle je nic. Nemám myšlenky, co by my běhaly hlavou jen to jediné -Kde jsem?- Vím jen to, že chci žít. Že chci mluvit a cítit a vychutnávat si každý pocit, který proběhne mou hlavou a srdcem, každou myšlenku a vzpomínku a zážitek. Chci žít, a aby konec přišel až tehdy, když všechno zažiju. Až bude vše mít naprostý smysl.


Nakonec se probudím.


Slunce mi bude svítit do tváře.


A já budu plná radosti a toho hřejivého pocitu jistoty, že tohle všechno byl jen sen.


Sen, který mi dal víc, než cokoli jiného.


Černobílá samota

23. ledna 2009 v 14:33 | Eliška |  Samota

Černobílé rty

23. ledna 2009 v 14:29 | Denisa |  Rty

Černobílé oči

23. ledna 2009 v 14:25 | Denisa |  Oči




Čas III.

22. ledna 2009 v 22:49 | Vinne |  My Písmáci
ČAS III.

Tak díky domu, že se vyprávění mého příběhu prostě v nedůležitějším bodě nějak zaseklo a vidím, že to přeci jen chcete slyšet, tak to co mě trápí, vám napíšu. I když to možná bude mít velký spád a chvílemi to bude nesrozumitelné, tak to snad pochopíte.
Aby to netrvalo tak dlouho a nebolelo tolik, začnu rovnou od přípravy na náš let. Bylo to chaotické, jako každé balení. A jelikož jsme se nějakým způsobem sešli v našem domě všichni, tak to bylo opravdu o nervy. I když radost z toho, že letím já a moje rodiče, můj kluk a moje nejlepší kamarádka se prostě nedá popsat. I kdybych to plánovala roky, tak by se mi to nepovedlo a ona to byla realita. Takové legrace při cestě na letiště, to se ani nedá popsat. Petr pořád vtipkoval, málem jsem se počůrala smíchy.
Ale byli jsme tam nějak hrozně brzy, pořád jsem chodila na záchod a pro pití a kupovat si noviny. Sedadlo jsem měla mít úplně v zadu a tím pádem jsem měla nastoupit mezi prvními, nějak prostě jak rodiče sháněli lístky, nedalo se to domluvit na místa u sebe a tak kromě rodičů jsem byl každý úplně odděleně. Nevadilo mi to, 2 hodiny pro mě není nic, jsem zvyklá cestovat i celý den, jako když jsme byli v Orlandu s rodiči.
Když už jsme čekali u vstupu do letadla, nějak se mi zatočila hlava. Měla jsem takový zvláštní pocit. Koukla jsem se kolem sebe a tváře lidí mi připadali jakoby do černa, takové popraskané, dnes bych už přesně věděla jak. Ale o tom až za chvíli. Jejich oči jako by na mě koukali, jakoby se upírali jen na mě. Co jsem jim udělala? Proč vypadají tak strašidelně, ty tváře? To říkala jsem si na záchodě, kam jsem utekla, abych si omyla obličej. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, viděla jsem úplně normální odraz, jako každé ráno. Nikdy jsem neměla potíže s halucinacemi, ale od mých narozenin jsem se pořádně nevyspala, tak jsem si říkala, že je to jen únavou. Jsem velký spáč a už jedna či dvě probdělé noci jsou na mně znát.
Pořád jsem se koukala do toho zrcadla a najednou přišla paní, mladá blondýna a já jsem se znova podívala do zrcadla, to co jsem uviděla, se mi zjevuje každou noc….

Alone in the Dark

21. ledna 2009 v 19:37 | Hellbooster + Vinne |  Samota



Love/Liebe/Amour/Amore/Amor/Láska

21. ledna 2009 v 18:28 | Hellbooster + Vinne |  Love Hurts

ON: Pro tebe bych i umřel... ONA: Ale já přece chci abys pro mě žil!!

21. ledna 2009 v 18:15 | Hellbooster + Vinne |  Bolest a krev
Neubližujte si kvůli někom, protože většinou za to ten člověk nestojí. Neubližujte si kvůli ničemu, proto žádná věc ani událost není tak důležitá. Neubližujte si pro někoho, proto ten člověk nikdy nechce abyste si ublížily. Neumírejte pro něco, žijte!!!
To jsem vám jen chtěla říct, nějak mě to napadlo když jsem viděla tito fotky s nápisy o umírání pro někoho a tak...Jinak ale dík Hellboosterovi za fota....
Vinne







Andělé od Hellboostera

21. ledna 2009 v 18:04 | Hellbooster |  Andělé





Mad World

21. ledna 2009 v 17:49 | Hellbooster + Vinne |  Naše výtvory
Dostala jsem od Hellboostera takovýto obrázek ajelikož jsem si všimla že ten text znám z jedné písničky, tak jsem vám jí sem dala. Myslím, že je moc hezká...

Smutná jsem a jsem v tom sama....

21. ledna 2009 v 17:34 | Vinne + Tercak + Hellbooster |  Smutek
Taky na tom býváte tak, že když jse vám nejvíc zle a smutno, tak jste na to sami? Když chcete aby vás někdo objal a nechal vaše slzy kapat na své rameno? Zrovna když potřebuje pomoct, tak nikdo není poblíž? Mně se můžete vyplakat na rameno a já tu jsem pořád. Taky nejsem z kamene....
:-*Vinne:-*






Nothing but your lips....

21. ledna 2009 v 17:22 | Vinne |  Rty


Tak básnička a obrázek

21. ledna 2009 v 17:14 | Vinne |  My Písmáci
Tak jsem stahovala pár fotek se rty co vám sem chci dát a nějak mě to inspirovalo a napsala jsem pro vás básničku. Tak snad se bude líbit ;)

Veronika Žižková

Tvé rty

I když líbáš tolik sladce,
i když všechno půjde hladce,
jednoho dne příjde smutek,
jednoho dne příjde strach,
že všechno co jsme měli do těď,
promění se jenom v prach.

Hebkost rtů,
jemnost kůže,
že jsi můj,
to nepomůže,
zlepšit mé obavy.

Co je teď,
se zítra změní,
to co cítíš odezní.
Co chci hned,
se hned promnění,
rozpustí se jako sníh.

Já chci žít jen touhle chvílí,
chci s tebou snít i bdít,
a na to vše co pomíjí,
nechci ani pomyslit.

Tak mě chytni za ruku a neptej se jestli můžeš!


Dopis pro mě...

14. ledna 2009 v 15:58 | Vinne + dopis |  Povězte...
Dnes jsem přišla na svůj e-mail a čekalo tam na mě velice milé překvapení a jím je tento e-mail, od jednoho človíčka co navštívil můj blog, velice za něj děkuji a myslím, že toto opravdu stojí za zveřejnění a je to také na zamyšlení pro všechny z vás.
Díky moc




Milá Vinnie,


na Tvůj blog jsem narazila úplně náhodou a velice na mě zapůsobil Tvůj přístup k lidem, k jejich starostem a trápení. Netuším, kolik je Ti let, ale Tvůj postoj je velmi vyzrálý a láskyplný.
Mě je 40 let a dělám práci, která mě naplňuje radostí, protože jejím prostřednictvím sama mohu přinášet radost a to těm nejmenším...dětem. Jsem ilustrátorka knih. A cítím, že hlavním smyslem života je láska k ostatním lidem a nic není tak důležité, jako ona.
Trápí mne, když jsou lidé nešťastní, když se nechávají svými trápeními strhnout do takových hlubin, že dojdou často až tam, odkud není návratu a domnívají se, že tím ukončí svoje trápení. Jenže tento omyl je tak propastný, že větší nemůže být. Jednak trápení, které tímto způsobí svým drahým je pak daleko větší, než bylo to jejich a jednak tímhle zadleka nic nekončí.
Před mnoha lety a od té doby mnohokrát znovu jsem četla knihu Raymonda Moodyho, který se zcela seriózně zabývá výzkumem prožitků lidí, kteří byli v klinické smrti, byli prakticky prohlášeni za mrtvé a pak byli resuscitováni a vráceni zpět. Zážitky těchto lidí jsou naprosto skutečné a mají jeden společný rys: všichni shodně tvrdí, že to, co prožili, nebyl žádný sen, halucinace ani vidina, ale zcela seriózní navázání a pokračování jiným způsobemk života tam, kde končí fyzická existance těla. Nevím, zda jsi už o tom slyšela, skoro bych řekla že ano, neboť tento fenomén není nijak neznámý a od dob Moodyho se jím zcela seriózně zabývá celá řada lékařů ve svých výzkumech. Samozřejmě se najdou skeptikové, keří se pokoušejí tuto skutečnost přičítat působením různých jiných faktorrů, jen ne tomu, že prostě život po fyzické smrti dále pokračuje, pouze v jiné formě. Ale ani jeden z těchto skeptiků nemá žádné vysvětlení, které by po bližším pohledu neselhalo a stále více je lidí, kteří jsou ochotní o svém zážitku mluvit a sdělovat nám jeho význam. A žádný z pomýlených skeptických názorů nemůže změnit skutečnost, která existuje. Lidé, kteří se snaží dokázat neexistenci posmrtného života absolutně nevědí, o čem mluví. Zatímco ti, kteří zažili, VĚDÍ.
Co plyne ze všech těchto prožitků znovunavrácených lidí? Všichni se shodují v tom, že jediné, co v životě skutečně má smysl, je šířit kolem sebe lásku, žít pro druhé a také poznání že je velmi důležité, neboť všechny vědomosti, které zde získáme, si s sebou neseme na druhou stranu. A jedním velmi alarmujícím vykřičníkem je to, co zažívají Ti, kteří se rozhodnou pro dobrovolný odchod...je to ta nejhorší varianta řešení. Neboť člověku v té chvíli, když už je "tam", je předložen celý jeho život, se všemi skutky a činy, dobrými i špatnými a člověk je pochopí v plném rozsahu a také zcela živě prožije jejich dopad na ty, kterým způsobil radost a trápení...zažije ty následky z jejich pohledu. Shodně ani jediný z navrácených sebevrahů, kteří SKUTEČNĚ prošli až tam na druhou stranu (ne každý je dostatečně dlouho v klinické smrti.... až za tu hranici, takže ne každý má takovýto zážitek) už by nikdy nezopakovali svůj čin, ať okolnosti, které k němu vedly byly jakkoli strašné. Protože jednak pochopili, že život je dar, který nemají právo zahodit a jednak utrpení a skutky viděné očima druhých, kterým tím ublížili dalece překryjí a přesahují důvody, proč si život vzali. V tomto novém světle získává sebvražda zcela jasné rysy zbabělého útěku a to nijak nepodceňuji ani nezmenšuji důvody, které k ní vedly.
Všichni znovunavrácení lidé, ať ti, kteří zemřít nechtěli, nebo ti druzí, po svém návratu zaznamenají naprostý obrat ve svém přístupu k životu a lidem. Stávají se z nich laskaví lidé plní lásky a pochopení, protože získají jistotu, že tam na druhé straně je milující nejvyšší bytost (Bůh), a že jedině snažit se mu co nejvíce přiblížit se svým postojem má smysl.
Jen mě překvapuje a zaráží, že i přes to, že v dnešní době, kdy už jsou resuscitační metody na takové úrovni, kdy procento navrácených lidí je neuvěřitelně vysoké, i přes to, že tito lidé nám neustále říkají, že tohle všechno je skutečnost, holá pravda, stále ostatní lidé tápou a často ani nejsou ochotní těmto navráceným lidem naslouchat.
Proč to všechno píši? Proto, protože já nepochybuji o jejich svědectví a jeví se mi jasné. Nevím, proč bych těmto lidem neměla věřit. Jsou jich tisíce. Od dob, kdy jsem četla první Moodyho knihu, jsem přečetla pak i jeho další knihy a také jsem v poslední době pátrala i na internetu, protože se velmi zajímám o NDE (Near death experience neboli zázitek blízké smrti)
Myslím si, že by tyto poznatky a zkušenosti mohly přispět a pomoci těm, kteří se velice trápí, přála bych si, aby všichni pochopili smysl své existance. Bytost, se kterou se tito lidé setkali, byla ze světla, které neoslepuje, nazývali ji bytostí porozumění a lásky. I nevěřící lidé pochopili, že to je asi ta bytost, které veřící říkají Bůh, či Ježíš Kristus a označení či název této bytosti není to podstané, může být nazývána i Láskou, podstatné je, že ona tu akutečně a prokazatelně JE. A je velmi milující a není tam proto, aby nás trestala či zatracovala. Každého soudí jeho skutky. Pokud na druhé straně lidé zažívají žalost a lítost a utrpení nad svými skutky, plyne to ze samotné podstaty a povahy těch skutků a náhlé schopnosti jejich prožívání v plném rozsahu.
Přála bych všem lidem, aby tam na druhou stranu, až přijde jejich čas, nepřišli nepřipraveni a nemuseli trpět tím, jací byli. Aby pochopili, že jedině přinášení radosti, pomáhání druhým a láska k nim a plnohodnotné žití života má ten nejhlubší smysl.
Svírá se mi srdce a trpím utrpením druhých, cítím málem bezmoc, když vidím, jak se jiní řítí do propasti a přitom mají Boha tak blízko. Já jsem do svých devatenácti let byla nevěřící, naprostá a tvrdá ateistka. Takže znám obě polohy a vím, o čem mluvím. Uvěřila jsem v Boha (to by bylo na jiný příběh:-) a rázem, v jediném okamžiku pro mě vše získalo souvislosti, vše do sebe zapadlo a dostalo smysl. V každém případě se zážitky lidí s posmrtným životem jsem se setkala až mnohem později. Bylo to pro mne jen potvrzení toho, v co už věřím. Že Bůh tady je a neskutečně nás miluje. Já nechci nikoho přesvědčovat o tom, že to, jak to cítím já a se mnou miliony dalších, je pravda. Vím, že JE to pravda, ale nikomu ji nevnucuji. Jen bych si moc přála, aby se každý snažil přemýšlet i srdcem a měl oči otevřené a také pozorně naslouchal a pochopil.