Říjen 2006

Fotila jsem na hřbitově :(

31. října 2006 v 18:20 | Veverka (njn já no) |  Naše výtvory
Tak jsem jednou fotilana hřbitově....a rozhodla jsem se sem ty fota dát....njn tvrdá je realita...:(
takhle anonymě bych umřít nechtěla :(

Vinne (14. 1. 2007)
Tyjo jak tak přemýšlim, tak sem to stoprocentně fotila s Bajush, ale jako kdo to fotil to nevim, nebyo to náhodou z mýho mobilu dokonce? Víte tady jako nejde o žádnou uměleckou fotku, ani o tom, že miluju hřbitovy, což vůbec neni pravda. Příjde mi tam taková studená energie všude kolem, to že to co tam je jsou zbytky něčeho co býval člověk a duše ta už je dávno někde v jiné dimenzi nebo v jiném těle,o to nejde , je to jako vzpomínka která bolí jen ty živé. Jen jsem jako myslela, že když už si u něco prožiji a pak odejdu, tak chci aby někde bylo moje jméno, i když třeba na malém šítku někde na zemi, nebo aby byla někde moje fotka, třeba u známých a rodiny doma, abych věděla, že nikdo nezapomněl, nechci aby se trápili, nebo tak ale je to takový pocit, že někomu zůstanu v mysli a v srdci a když bych měla mít hrob a někdo kolem šel aby si řekl, jo tady leží nějaká osoba, která má jméno a měla přátele a žila prostě a ne jen prádný kříž, jen tak za nic a pro nikoho.
A když se tak kouknu, jak jsem se čertila nad tím co tu píšete, no jo puberta to je hrozná věc .... Jen je mi líto, že prostě jem nepochopena, ale s tím se setkávám pořád, ten kdo chápe je tu vítán a kdo nechápe také. Klidně tu piště dál i ty negativní kritiky. Jsem ráda, že jste tu byli.
Děkuju.

Pozóóór, jen pro silné povahy!!!

31. října 2006 v 18:11 | Veverka |  Bolest a krev
Tak tohle jsem se rozhodla dát jako extra fotku....ptž myslím, že je jako jaedna z mála
opravdová...a to víc je fůůj se na ní koukat, ale je to tak.....někomu to pomáhá (nebo si to alespoň myslí) si ubližovat....já bych to asi nedokázala.....:(
lidi, tak vám tu k tomu píšu varování, tohle nedělejte!! Prosím!! já vás mám všechny ráda, ste určitě moc super lidičky a tohle vám může víc ublížit než pomoct.... a hlavně!! Co bych bez vás dělala kdyby se vám něco stalo?? :-* ... <3

Čas II.

31. října 2006 v 17:43 | Veverka (njn já no) |  My Písmáci
Měla jsem zrovna narozeniny. Přišla jsem ze školy brzo a chystala jsem se zavolat Petrovi (tak se jmenuje můj kluk) aby zamnou přišel, že to nějak oslavíme. Zrovna jsem otevírala dveře, když najednou . . .. . "VŠECHNO NEJLEPŠÍ!"zakřičeli všichni přítomní.
Byli tu rodiče, moje nejlepší kamarádka a můj kluk, samozřejmě. "Ježiš, vy jste mě ale vylekali!"zalapala jsem po dechu. "To jsem fakt nečekala!"vyhrkla jsem. "No tak to je dobře, to by jinak nebylo překvapení!"řekla mamka. "No tak to asi ne."řekla jsem. "To by byla škoda, ale to není to jediné dnešní překvapení."dodal taťka. "Fakt? A co bude to další?"zeptala jsem se zvědavě. "No tak na to si budeš muset ještě chvilku počkat, nejdřív oslava, dortík a pak teprve dárky! "Tak to mi ukažte ten dortík!"vyhrkal jsem, mám totiž moc ráda sladké. Byl to můj oblíbený, s malinami a tvarohem, no lahůdka!! Tak jsem se nacpali a pak taťka pustil film. Koupil mi ho k narozeninám, byl to Nezvratný osud. "No bájo! Ten jsem vždycky chtěla vidět."řekla jsem. "No proto jsem ho koupil."řekl.
Ten film byl opravdu zvláštní, nevím, jestli jste ho viděli, ale už jeho název vypovídá o tom, že to bude skvělý film. Doporučuju vám ho vidět, protože jinak asi tak dobře nepochopíte tento můj příběh.
No prostě, OSUD JE NEZVRATNÝ a SMRT SI NÁS VŽDYCKY NAJDE, to jsem ještě nevěděla, že to neplatí jen ve filmu. Je to tvrdá realita.No ale samozřejmě jsem dostala víc dárků.
"No a teď to nejdůležitější."řekl po chvíli taťka. Film už skončil a já jsem byla trošku mimo, přece jen to není zrovna pohádka. No a ještě víc mě vyděsil ten dárek, bylo to opravdu zvláštní a já jsem se cítila, jako bych se ocitla v tom filmu. "No tak co to je?"zeptala jsem se po chvíli ticha. Taťka mi podával jen malou obálku. "Co to je?"zeptala jsem se překvapeně. "No tak to otevři!" řekli všichni nedočkavě. Otvírala jsem to pomalinku a nejistě. Co by to mohlo být?? Třeba je to šek, no ale to asi ne, to mi rodiče nedali, mají radši doopravdové dárky. Že by to byl třeba poukaz do obchodu??? No nevím. Otevřela jsem ho a na zem vypadlo pár papírků. Co je to, podívala jsem se blíž. NO TO SNAD NE!!
No tak to jsem teda fakt nečekala. "To jsou letenky!"vyhrkla jsem po chvíli. "No co ty na to?"zeptali se překvapeně, asi čekali že budu reagovat trošku jinak. "No je to super."řekla jsem trošku vylekaně. Přece teď nepoletim letadlem!! No ale asi budu muset, oni by byli asi hodně smutní. "No a koukla ses kam vlastně letíme!"zeptal se mě Petr. "No přece do Paříže!!"vyhrkl šťastně. "Fakt?"zeptala jsem se. "Co se tváříš tak smutně?"zeptal se mě. "Smutně? Ne, to se ti jen zdá. Já mám fakt velikou radost, jen mám trošku blbou náladu z toho filmu, to přejde."řekla jsem. "Mám z toho obrovskou radost! Alespoň si vyzkouším, mojí francouzštinu, už se jí přece učim dva roky!"usmála jsem se. "No tak to určitě!"řekl.
"Tak co?"zeptala se mě mamka. "Nevypadáš moc nadšeně." "Ale to je v pohodě."řekl za mě Péťa a usmál se. On se tak krásně smál, vypadal jako sluníčko a já jsem ho měla tak moc ráda, no já ho mám ještě pořád moc ráda, stejně jako moje rodiče. No ta oslava se vyvíjela dál, nálada byla pohodová, já jsem byla už taky v pohodě, jen mě to trošku překvapilo . . . no ale to co se stalo později mě překvapilo trošku víc, ale nebudu předbíhat.

Čas

31. října 2006 v 17:42 | Veverka (njn já no) |  My Písmáci
ČAS
Scházím po schodech a uvědomuji si, co je vlastně všechno stalo za těch posledních 24 hodin mýho života. Nikdy jsem si nemyslela, že by se něco takovýho mohlo stát zrovna mě. Proč mám jen takovou smůlu. Před dvěma dnima jsem měla všechno a najednou nemám nic. Jediný co my zbývá je můj živit, a o ten jsem taky málem přišla.
Měla jsem bezvadného kluka, každá holka by mi ho záviděla, měla jsem rodinu, bráchu. Kolik věcí se vůbec nemuselo stát, kolik dní jsem mohla změnit, kolik hodin bych nejradši vymazala. Čas tohle slovo tak nesnáším, čas není nic, nic co by mohlo existovat bez nás, loutek, které by mohl ovládat. Proč, proč, proč. Tohle slovo je ta nejhorší nemoc, nehorší noční můra. PROČ!!
Kolik lidí už čas zlomil, kolik lásek zničila kolik životů. Já jediná jsem zatím vyvázla jeho spárům, ale vím, že to není nadlouho. Jednou mě taky dostane. Jednou tu taky nebudu. Ale nebude nikdo, kdo by truchlil, kdo by si toho všiml. NIKOHO NEMÁM!! PROČ??
Začalo to takhle . . . .

Život po...

30. října 2006 v 18:40 | Bukvel |  My Písmáci
Bukvel: Dík moc za další příspěvek;-)
Nevím, co bude po smrti ale možná tento krátký rozhovor dvou ještě nenarozených dětí může být také pro někoho vysvětlení.
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
- Věříš v život po porodu?
- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom
se připravili na to, co bude pak.
- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme
běhat po svých a jíst pusou.
- No, to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně
směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu
je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než
jsme tady zvyklí.
- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život
končí. A vůbec, život není nic než vleklá stísněnost v temnu.
- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně
uvidíme mámu a ta se o nás postará.
- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
- No, ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá, nebo
cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život
nás čeká až potom...
ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit, jak
hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...

Tohle vás chytne za srdíčko

28. října 2006 v 22:23 | Veverka díky Telkasi |  My Písmáci
Telkasi: Díky moc, že jsi tento příběh dala do komentářů, dodal mi chuť do života, protože nevím, co bych mohla kdy zmeškat....Je smutný, opravdu se mi chce brečet, ale zároveň je v něm ukryto i to pochopení, že čověk neví, co ho čeká.....a co ho nemine...:'(
Podívala se naposledy z okna...prosila ať se příjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevně věřila že příjde! Čekala....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na něj, že za ní ten den přijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....věděla...že NEPŘIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....,,Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s NÍ...lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!